sobota 26. října 2013

Kafe

Jestli jsem vás minulý týden upozorňovala na to, že jsem cvok, co pomalu, ale jistě propadá svým seriálovým mániím, věřte, že jsem nijak nepřeháněla. Týden se s týdnem sešel, a přidalo se ještě jedno pobláznění. Takže tu mám jednu zcela nevhodně lesbickou povídku, naprosto praštěnou, pitomou a plnou hloupých narážek. Ale třeba se vám bude líbit. Mně se docela líbí, i když musím odhlížet od její nesmyslnosti.
A mimochodem, schválně, kdo uhodne, jaká je ta nová posedlost? Ehm, jo. Chápu. Není to TAK těžký poznat. (A ještě jedno mimochodem, to ten fandom může za to, že je tu ta povídka tak pozdě. Pardon. Nemá bejt tak zatraceně vhodnej pro slashový zpracování...) 



Vstala z křesla, zlověstně pomalu, mírně pozvedla ruce a propletla prsty. Její zelené oči se na mě dívaly pohledem, který jako by probodával moji duši, znemožňoval mi se pohnout, utéct, schovat se před tím, co zákonitě muselo přijít.
„Zopakuj to,“ pronesla ledově chladným hlasem.
„N-ne,“ vypravila jsem ze sebe.
„Ne?“ zopakovala klidně a udělala krok vpřed. „Ale no tak. Přece si stojíš za svým, ne?“
„To ano, ale...“ Odkašlala jsem si a sebrala veškeré zbytky odvahy.
Očividně jsem jí neměla dost, protože jsem ze sebe nevypravila ani slovíčko.
„Jak je libo,“ olízla si rty. „Já to klidně zopakuju za tebe.“
„Lásko, začínáš mě děsit,“ konstatovala jsem.
„Povídala jsi...“ řekla tiše a udělala další krok směrem ke mně. „Povídala jsi, že už nemůžu dostat další kafe, ano?“
„No... Ano,“ kývla jsem.
Stála přímo přede mnou. Věděla jsem, že je stejně vysoká jako já, ale náhle jsem měla pocit, jako by byla mnohem vyšší. Možná to bylo tím, že jsem se podvědomě krčila, kdežto ona byla dokonale napřímená.
„Důvod?“ zeptala se prostě.
„Důvod?“ zopakovala jsem zmateně.
„Důvod, proč nemůžu dostat další kafe,“ vysvětlila s mírným protočením panenek.
Mírně jsem poodstoupila a prohlédla si ji od hlavy k patě.
„Máš pocit, že ho fakt musím říkat nahlas?“
Teď zkřížila ruce na prsou a mírně sklonila hlavu.
„Prosím.“
Můj pohled znovu sklouzl po jejím těle.
„Ale ne,“ vzdychla jsem. „Že ty jsi ho zase vypila tolik, že si myslíš, že jsi Loki?“
„Zase?“ frkla.
„Ne, máš pravdu. Minule to byl Thor,“ uznala jsem. „To bylo, když jsi na zatlučení hřebíku vyžadovala Mjölnir, protože kladívko, co jsem ti podala, ti bylo málo.“
„Ehm...“ kousla se do rtu.
„Přísahám, jestli mě vyzveš, abych poklekla, odvezu kávovar svojí mámě. Je to ďábelský přístroj a ty jsi na něm víc závislá, než by bylo zdrávo.“
„Totéž se dá říct o tobě a vibrátoru,“ pokrčila rameny. „A JÁ mám kávovar jen jeden.“
Otevřela jsem ústa v chabém pokusu nějak se bránit, ale nedokázala jsem najít slova.
Nádech. Výdech.
„Fajn,“ řekla jsem. „Přechytralý poznámky, to se taky vztahuje k Lokimu. Kávovar jde pryč.“
„To není fér!“ vyhrkla. „Měla jsem ty kafe jen čtyři!“
„Za odpoledne?“ pozvedla jsem obočí.
„No... A?“
„Kávovar jde pryč,“ trvala jsem na svém. „Nebudu riskovat, že tu zase budeš pochodovat a tvrdit mi, že jsi zlý vlk a všechno umírá, že přinášíš život a že potřebuješ Doctora.“
„To bylo víc jak dva tejdny zpátky,“ poznamenala.
„A tejden předtím sis mumlala, že chceš sonickej šroubovák, když jsi mi rozebírala notebook.“
„Víš, jak je to hrozně otravný, vyšroubovávat každej šroubek zvlášť? Když vím, že bych mohla jen udělat bzzzt a-“
„Tejden předtím ses mi neustále představovala a ptala se, kdo jsem já.“
„Ahoj, jsem kapitán-“
„A tejden PŘEDTÍM, když jsem přinesla domů tu sošku anděla, co mi dala máma, jsi na ni zírala tak deset minut, než jsem tě násilím odtáhla. Ani jsi nemrkla.“
„Ty to vůbec nechápeš. Kdybych mrkla...“ Otočila se a zadívala se na poličku kousek od sebe. „Kde je ten anděl?!“
„Stojí za tebou a natahuje ruce. Hodně štěstí v minulosti,“ ušklíbla jsem se.
„Jestli stojí za mnou, znamená to, že se na něj koukáš, a dokud se na něj koukáš... NEMRKEJ!“
„Lásko, žádnej anděl tam není. Dala jsem ho tamhle na skříňku.“
„Stejně nemrkej.“
Pomalu jsem zavřela oči a zase je otevřela.
„Mrk,“ konstatovala jsem.
„Ale... ALE...“ vytřeštila oči. „Ty bys normálně chtěla, aby mě dostal!“
„Pokud by tě poslal do nějakýho času, kdy neměli kafe,“ zaculila jsem se. „Abys nemohla každou sobotu pořádat kávový orgie a halucinovat o tom, že jsi cokoliv, na co ten den zrovna nejvíc koukáš na internetu.“
„Ale to přece...“
„Tejden před andělama to byl Severus Snape. Vzala sis na sebe černej kabát, pochodovala tu a tvářila se povýšeně.“
„Pch.“
„Předtím jsi mi zase pořád NABÍZELA kafe. Popravdě nevím, kdo přesně to-“
„IANTO, proboha.“
„Ach. Jistě,“ kývla jsem. „A předtím... Co to bylo předtím? Nějak mi to splývá. Dožadování se luku, abys mohla trénovat a ochránit svoji pověst nejkrásnějšího elfa. Pak jsi někdy prohlašovala, že jsi Carolus Rex. Přesvědčovala jsi mě, že jsi Mrakoplaš, a dokládala to tím, že neumíš čarovat. Pak jsi tvrdila, že jsi House, a chtěla jsi mě diagnostikovat na základě bolesti hlavy, i když jsem řekla, že mě bolí Z TEBE. Jednu sobotu jsi mi v posteli říkala Aleku-“
„Za to jsem nemohla! Máš dlouhý blond vlasy a měla jsi je v copu, co jsem měla dělat?!“ vyhrkla.
„Přísahám, kdybych to kafe nepila taky, myslela bych, že ho kořeníš houbičkama. Jinak to snad ani není možný.“
„Já tě varuju,“ frkla. „Můj kávovar nesebereš. Jestli ano...“
„Ano?“ pozvedla jsem obočí.
„Vydrž. Snažím se vymyslet vhodnou výhrůžku.“
„Jistě. Máme čas,“ opřela jsem se o kuchyňskou linku. „Mimochodem, neměl by Loki mít stříbrnej jazyk, nebo tak něco? Ne, že by ti to zrovna šlo.“
„Obávám se, že můj jazyk je šikovnej v trochu jinejch věcech. Ale já na něco přijdu, dej mi chvíli...“
„Jinejch věcech,“ zamyslela jsem se. „Víš co? Dej si ještě kafe. Na tuhle sobotu bych si nakonec nemusela ani stěžovat...“
Překvapeně zamrkala, ale pak se její úsměv rozšířil. Zvedla z linky hrnek a podala mi ho.
„Tak mi nalij,“ řekla. „A pak laskavě poklekni.“
„No, lásko...“ olízla jsem si rty. „Myslím, že JÁ nebudu ta, co bude klečet...“

6 komentářů:

  1. To je krásne :D Majú rozhodne vynikajúci vkus :D Mám chuť sa ísť nadopovať kávou :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Budeš doufat, že budeš halucinovat, že jsi Loki, nebo halucinovat Lokiho, co tě nutí pokleknout? =D

      Vymazat
  2. jej kafe, ještě před půl rokem bych pro něj i zabíjela :D :D :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych pro něj dokázala zabít zrovna dneska. =D Nakonec jsem zabít nemusela, jen vypláznout pětatřicet korun... =D

      Vymazat
  3. Legrační povídka :D Trochu nepravděpodobná, ale skvělá na odreagovaní. Jsi talent ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky. =) A bez obav, tahle povídečka si na realitu rozhodně hrát nesnažila... =D

      Vymazat